Smolný týden
Základní poučení: Cokoliv se může pokazit, případně na cokoliv pomyslíte, že by jste měli vyměnit nebo udělat, to se zákonitě
v zápětí pokazí!!
Smolný týden
Po třech týdnech výletů a projížděk jsem byl pořád ještě v eufórii z nové hračky!:) Drobná nepříjemnost s prasklou spojkovou pružinkou byla dávno zapomenuta a záhadná závada s dušením motoru při delší jízdě na plnej plyn mě nějak zvlášť netrápila, protože jsem stejně jezdil jen tak na půl plynu a při chvilkový akceleraci se nic zvláštního nedělo... Prostě idylka a spokojenost po všech stránkách. Bohužel bych to nesměl být já, aby mi ta pohoda vydržela!:( Když Murphy sepisoval ty svoje zákony, tak mě rozhodně musel znát...
To osudné pondělí jsem ráno vyvenčil smečku, kopnul do sebe kafe, skočil na Kačenku a svištěl do práce. Už do začátku se mi nelíbil klíček, a tím míň, že byl jenom jeden, ale kde má člověk vzít čas zajet k zámečníkovi, když se musí pilně projíždět po všech čertech?! Jenomže... Vzhledem ke stavu klíčku jsem neměl odvahu k dalším odkladům návštěvy kopírovací brusky a zohnutí klíčku hned po ránu mě v tom jenom utvrdilo. Plán dne byl jasnej: práce - zámečník - ostříhat se - nakoupit a zajet plechovkou psům pro granule... Bohužel, člověk míní a přesčasy mění...:(
Když jsem to těsně po páté zapíchl v práci, předtucha mi říkala, že to už asi k zámečníkovi, kterej má v 5 fajront nestihnu. Tím byl denní příděl předtuch vyčerpán, takže když jsem si od plic zanadával a uzavřel akci "Duplikát" myšlenkou, že to ten jeden den ještě vydrží, žádná vize nadcházející katastrofy se už nedostavila. Alespoň že ta holička měla do šesti. Osedlal jsem Kačenku, opatrně otočil osudným klíčkem (co kdyby - náhoda je blbec a do toho ještě ten zatracenej Murphy) a rozjel se k domovu abych si ještě před stříháním opláchl gel na vlasy z "držáku na přilbu".
S obstojným mezičasem jsem dorazil k holičce a spokojenej, že aspoň tohle stíhám, jsem se usadil na židli... Předemnou byl jenom jeden človíček. Holička už ho oprašovala štětkou a rázným hlasem hlásila cifru...Aha! Prachy zůstaly v Kačence!! Zvedám zvonící telefon, vybíhám ven a za družného hovoru otvírám kastlík, vytahuju peníze a... Prásk! Bezmyšlenkovitě zaklapávám kastlík s klíčkem v zámku a už jen zoufale sleduju půlku klíče odlétávajícího k silnici...:((((
No nic... Sebral jsem klíček, nechal jsem se ostříhat, při placení jsem vyžebral kancelářskou sponku a po 5ti minutách hrátek se zámkem jsem svižně klusal k zámečníkovi. Cestou jsem se utěšoval, že tam určitě bude, protože nad tím svým krámkem i bydlí a taky že nejsem určitě jedinej, komu kopíroval zlomenej klíček... Takže bude stačit zazvonit u dveří, padnout na kolena a škemrat o jeho služby. Bohužel, kýžená reakce na moje zvonění se nedostavila. Až jakási čtyřoká stařenka, non stop mnonitorující celé náměstíčko a přilehlé okolí ze sousedních oken, mi sdělila, že můj spasitel staví barák někde za městem a úderem páté odpolení mizí ze své živnosti jak pára nad hrncem!
Byl jsem v pasti! Ne že by mi dělalo problém došmatlat domů pěšky, ale představa opuštěné Kačenky, stojící v noci na ulici v cetru města mě děsila!! Jediná věc, co mě napadla, byl kamošův servis ve vedlejší ulici a vzpomínka, že se mi kdysi dávno povedlo nouzově vyřešit nalomenej klíček CéÓčkem. Naštěstí byl doma. Sice na mě při vysvětlování mých strastí a plánu na svaření klíčku prapodivně zíral, ale potom se dal do díla. Kdo to někdy zkoušel, tak ví jaká je to blbost...:(( Ale tonoucí se stébla chytá a mě by stačilo jediný otočení klíčku v zámku a odemčení těch zpropadenejch řidítek!
S nepořízenou jsem se vracel ke Kačence s jedinou možností. Rozebrat plasty a vyndat spínačku. Přidal jsem do kroku, protože už se začínalo smrákat. Teda ne že bych se bál tmy, ale po tmě se přecejen všecko tak nějak hůř dělá...
S náladou pod psa (jezevčíka) jsem došel ke Kačence a pustil jsem se do díla. Střídavě jsem si svítil telefonem a očima, ale pomalu jsem se dobíral ke spínačce. Přesně v momentě, když jsem zjistil, že se na ni nedostanu žádným klíčem, co mám u sebe a moje nasr...eh..rozčilení dosáhlo maxima, zjevil se můj kamarád nejdražší! Zastavil, při pohledu na mou rozzuřenou maličkost pochopil situaci, odpustil si rači nějakou určitě jízlivou poznámku a vytáhl z kufru bednu z vercajkem.
Pak už to šlo rychle. Spínačka putovala i s několika plasty do auta a kousek drátu vraženej do konektoru zajistil, že se Kačenka probrala k životu. Po dotažení posledního šroubku se nad námi rozsvítila obrovská reklamní tabule a zalila nás takovým světlem, že by se při něm dalo vyšívat!! Brzo!!:((( Úderem deváté jsem byl doma...
Ráno jsem před odchodem do práce zaúkoloval matinku jdoucí do města a vyslal ji se svářečkou zostuzenými zbytky klíče a jasnými instrukcemi k onomu osudnému zámečníku-staviteli.